Audit účetních výkazů, nebo také finanční audit, je nezávislé ověření účetních výkazů auditorem v míře dostatečné k vyslovení názoru, zda předložené účetní výkazy jsou pravdivé a věrné a zda jsou v souladu s odpovídajícími předpisy. Auditor vyjádří svůj názor na účetní výkazy prostřednictvím vyjádření výroku v auditorské zprávě. Cílem auditu je zvýšení věrohodnosti účetních informací společností, které zveřejňují účetní závěrku. Odvozeným cílem auditu je působení proti vzniku chyb a podvodů.

Pokud se jedná o ověření účetních výkazů sestavených podle národních (českých) účetních standardů (tzv. účetní závěrky) hovoříme o auditu účetní závěrky nebo také o zákonném či statutární auditu.

Auditorská zpráva a výrok auditora

Rozhodovací tabulka pro vyslovení výroku

Míra nesouhlasu

(nejistoty) auditora        Nevýznamný(á)               Významný(á),

ale nikoliv zásadní           Zásadní

Nesouhlas          Výrok bez výhrad            Výrok s výhradou            Záporný výrok

Nejistota             Odmítnutí výroku

Auditorská zpráva je standardizovaný, veřejně přístupný dokument, ve kterém auditor vyjadřuje svůj názor na správnost předložené účetní závěrky. Tento názor je vyjádřen prostřednictvím výroku, který je také standardizovaný a může nabýt jedné z následujících variant:

výrok bez výhrad,

výrok s výhradou,

záporný výrok nebo

odmítnutí výroku.

Výrok bez výhrad vyjádří auditor tehdy, pokud je přesvědčen, že vykazované skutečnosti jsou v souladu s realitou s přihlédnutím k zásadě významnosti. Výrok s výhradou je vyjádřen tehdy, pokud auditor nesouhlasí s dílčím údajem (údaji) v účetní závěrce. V tomto případě se v auditorské zprávě popíše jakých skutečností se výhrada týká. Záporný výrok vyjádří auditor tehdy, pokud je přesvědčen, že vykazované skutečnosti nejsou v souladu s realitou a účetní závěrka tedy nepodává věrný a poctivý obraz o výkonnosti a finační situaci podniku. Odmítnutí výroku vyjádří auditor tehdy, pokud nezískal (resp. nebylo mu umožněno získat) dostatečné informace k tomu, aby se o účetní závěrce mohl vyjádřit.

Pokud chce auditor upozornit společnost na dílčí nedostatky, učiní tak prostřednictvím dopisu nebo zprávy pro vedení společnosti. Tento dopis není veřejný a slouží pouze pro vnitřní potřebu auditovaného podniku.

Finanční deriváty jsou instrumenty, jejichž hodnota je odvozena z hodnoty tzv. podkladového aktiva. Jejich podstatou je forma termínového obchodu, tzn. že dochází k určitému zpoždění mezi sjednáním obchodu a jeho plněním. Mají obvykle podobu smlouvy mezi dvěma stranami: Tedy mohou, ale nemusí být cennými papíry. Základní typy derivátů jsou futures a jim podobné certifikáty nebo warranty, další pak jsou forwardy, swapy a opce.

Historie

Deriváty vznikají v polovině 20. století na plodinových burzách a v 70. a 80. letech zažívají boom, hlavně díky zvýšenému kolísání měnových kursů, úrokových sazeb a kursů cenných papírů. Toto kolísání přineslo větší riziko pro obchodníky na finančních trzích, kteří se chtěli proti zvýšenému riziku investování nějak pojistit. Výsledkem byl vznik nových finančních instrumentů, kterým se začalo říkat finanční deriváty. Největšími hráčí na trhu derivátů jsou americké banky.

Definice

Derivát je finanční instrument, který má následující vlastnosti:

Je odvozen od jiného, tzv. „bazického instrumentu“ (někdy „podkladový instrument“). Tím může být cenný papír, komodita atd. Změny v hodnotě bazického instrumentu pak ovlivňují hodnotu derivátu.

Má termínový charakter (obchody mohou být v tomto smyslu buď spotové, nebo termínové), tzn. že čas vypořádání obchodu je vzdálený od času sjednání obchodu (zahrnující především sjednání vypořádací ceny) více, než je dáno technickými možnostmi (např. spotové obchody na burzách jsou vypořádány během jednoho až 5 dnů – záleží na konkrétní burze a jejích technických možnostech). Tuto dobu si dohodnou smluvní strany.

Za sjednání derivátu se neplatí nic nebo minimální částka v poměru k hodnotě podkladového instrumentu. S tím je spojen tzv. pákový efekt – pokud např. na burze koupíte futures (podobný derivát jako forward, ale je burzovně standardizovaný) za 30 USD a jeho podkladovým instrumentem bude dluhopis o nominální hodnotě 1 000 000 USD, projeví se změna ceny dluhopisu o 20 USD (0,002 %) ve změně ceny futures také zhruba o 20 USD – v tomto případě se však bude jednat o 66 %. Rozdíl mezi vlastněním dluhopisu a futures na tentýž dluhopis je tedy podstatný, neboť u futures je dosahováno pákového efektu – zisky i ztráty jsou mnohem vyšší.

Ekonomika (hospodářství) je shrnutí hospodaření určitého subjektu například státu, organizace nebo jednotlivce. Věda, která zkoumá chování subjektů, které se ekonomicky projevují, se nazývá ekonomie.

Pojem ekonomika může mít tyto významy:

hospodářství: nadnárodní, národní či podnikové

hospodaření: ekonomické činnosti, jako je plánování, organizace, výroba, prodej či investování

hospodárnost: využití dostupných prostředků ekonomickými subjekty tak, aby bylo dosaženo minimálních nákladů a zároveň maximálního možného zisku

V ekonomice lze rozpoznat děje jako výrobu, přerozdělování, směnu a spotřebu statků a služeb.

Ekonomické subjekty

V ekonomickém životě společnosti mají zásadní význam následující ekonomické subjekty:

domácnosti: sestávající z jednotlivých členů, kteří mají vlastní ekonomické potřeby, hledají proto cesty k získání statků a služeb (např. směnou), mezi subjekty jsou domácnosti zpravidla nejpočetnější

firmy (podniky): výrobní, prodejní subjekty či subjekty poskytující služby, jsou ekonomicky činné za účelem zisku

stát (vláda, samospráva): sestávající ze všech orgánů státní moci, tyto definují pravidla, v rámci kterých budou ekonomické procesy probíhat, stát sám o sobě má též, podobně jako firmy, své vlastní potřeby, kterým vyhovuje vynakládáním dalších prostředků, mezi úkoly státu v ekonomice náleží zejména zvyšování efektivnosti, spravedlivosti a stability ekonomického systému

zahraniční subjekty: domácnosti, firmy a vlády mimo národní ekonomiku, vstupující do ní zvenčí, platí pro ně ve většině případů zvláštní režim vztahů, musí být zajištěno ošetření jejich postavení v rozdílných právních systémech

neziskové subjekty: spolky, nadace a strany s ekonomicky obdobným postavením, jako domácnosti s větším důrazem na autonomní přerozdělování; jejich cílem je bezprostřední dosahování konkrétních potřeb bez organizování výroby a směny.

Ekonomické systémy

Každá ekonomika musí pro zajištění svého fungování splnit několik základních úkolů, které lze shrnout do tří otázek:

co a kolik vyrábět: definice struktury a množství výroby

jak vyrábět: stanovení vyrábějícího subjektu, způsobu výroby, určení zdrojů a nástrojů výroby

pro koho vyrábět: pravidla, podle kterých dojde k rozdělení produktů mezi spotřebitele

Vzhledem k tomu, jakým způsobem výše uvedené otázky řeší různé ekonomické systémy, je možné rozeznávat následující významné skupiny:

zvykový systém: v současnosti existuje už jen u primitivních kultur, ekonomické chování je zde určováno tradicí (zvyklostmi)

centrálně plánovaný systém: v minulosti aplikován v ekonomikách východního bloku a v průběhu 20. století v některých dalších zemích, ekonomika je řízena na základě centrálního plánu, další činnosti jsou určovány plánováním na nižších úrovních, charakteristický je státní (a podnikový) monopol

tržní systém: v 19. století částečně uplatňovaný vyspělými (především) evropskými zeměmi, charakteristická je zcela (liberální) neregulovaná ekonomika, na kterou má vliv pouze trh, bez jakýchkoliv zásahů ze strany státu

smíšený systém: vychází z tržního systému, zapracovává však možnost zásahů státu, a to v případech, kdy standardní tržní mechanismy selžou, dnes smíšený systém zcela převládá ve vyspělých ekonomikách

Světová finanční krize v roce 2008 je důsledkem americké hypoteční krize. V září 2008 burzy po celém světě zaznamenaly hluboký propad: pražská burza se 10. září propadla na 26měsíční minimum, newyorská burza 15. září zažila nejhlubší propad od 11. září 2001. 25. září zažily USA největší bankrot ve svých dějinách – zhroutila se největší americká spořitelna Washington Mutual. Na konci září krize postihla i Evropu – 29. září vláda Velké Británie znárodnila hypoteční banku Bradford & Bingley, vlády zemí Beneluxu zachránily finanční ústav Fortis, vláda Německa se zaručila za úvěr pro banku Hypo Real Estate a vláda Islandu převzala kontrolu nad bankou Glitnir. O den později vlády Belgie a Francie zachránily banku Dexia, vláda Irska vydala neomezenou záruku za vklady v bankách a za dluhy finančních ústavů.

Počátky

Bezprostřední příčinou spuštění krize bylo prasknutí nemovitostní bubliny v USA, která vrcholila v letech 2005-2006. Následovalo rychlé zvýšení výchozích sazeb amerických hypotečních úvěrů s proměnlivou úrokovou sazbou. Jinými slovy došlo k výraznému podražení splátek hypoték, kterých bylo v předchozím období sjednáno neadekvátní množství. Nízké úrokové sazby v předešlých letech k hypotečním úvěrům nalákaly spoustu lidí, i když by si za jiných okolností tak významné závazky nemohli dovolit. To v USA vyvolalo obrovský boom ve stavění nových domů, který byl základem pro vznik nemovitostní bubliny. Nízké úrokové sazby nahrávaly do karet životnímu stylu na dluh, kdy byly bez větších obtíží poskytovány půjčky všeho druhu. Rychle rostoucí spotřeba vyvolaná lehce získanými prostředky přirozeně vytvářela tlak na růst cen nemovitostí, tento dlouhodobý a nadprůměrný růst však neodpovídal realitě tržního prostředí. Současně s růstem tohoto odvětví se začaly objevovat nové finanční instrumenty dnes známé jako MBS nebo CDO, které byly odvozené od hypotečních úvěrů a cen nemovitostí. Rostoucí trend těchto instrumentů umožňoval investorům po celém světě vydělávat na rychle se rozvíjejícím nemovitostním trhu. Mnoho finančních institucí do těchto instrumentů investovalo velkou část svých prostředků, aniž by byla zohledněna rizikovost takových aktiv. V okamžiku pádu cen nemovitostí utrpěly finanční instituce výrazné ztráty. Dalším problémem snižování cen nemovitostí byla skutečnost, že vlastní domy měly nižší hodnotu, než hypotéky s nimi spojené. Platební neschopnost daná příliš vysokými splátkami hypotečních úvěrů se promítla i do ostatních odvětví. Celosvětové ztráty jsou odhadovány na bilion amerických dolarů.

Růst nemovitostní bubliny

Růst hodnoty typické americké nemovitosti mezi roky 1997 a 2006 činil 124%. Posledních dvacet let minulého tisíciletí se ceny domů pohybovali kolem trojnásobku ročního příjmu domácností. V roce 2004 byl tento poměr (průměrná cena nemovitosti/průměrný roční příjem domácnosti)již 4 a v roce 2006 dokonce 4,6. To bylo příčinou zájmu investičních bank, které tak reagovaly na nabídku MBS a CDO. Tyto instrumenty se vyznačovaly dobrými známkami od ratingových agentur. Výsledným efektem bylo propojení finančního a nemovitostního trhu. Jako investiční aktiva byla hojně využívána i ve chvíli, kdy se přestaly splácet závazky z hypotečních úvěrů. Složitý řetězec transakcí s těmito instrumenty přesouval rizika s nimi spojená napříč celým světem a koncoví držitelé těchto aktiv potom utrpěli ztráty.

Finanční trh je systém institucí a instrumentů, zabezpečující pohyb peněz a kapitálu (nabízeného ve formě cenných papírů) ve všech jeho formách mezi různými ekonomickými subjekty; a to na základě poptávky a nabídky. Poptávka na finančním trhu má pro pořizovaný kapitál tři kritéria:

bezpečnost (rizika),

likvidita a

výnosnost.

Dělení finančního trhu

Finanční trh lze rozdělit na:

privátní (tj. veškeré akce tam jsou neveřejné a probíhají mezi oběma subjekty přímo) a

zprostředkovatelský (existuje třetí subjekt – zprostředkovatel, který přesun zajišťuje).

Na tento trh v Česku dohlíží Česká národní banka.

Jeho účastníkem je většina velkých finančních ústavů, jako například banky, pojišťovny, záložny, penzijní fondy, investiční fondy, kampeličky, leasingové společnosti, či makléři.

Mezi další dělení patří například na

peněžní a

kapitálový finanční trh.

Peněžní trh

U prvního uvedeného platí splatnost do jednoho roku (nástroji transakcí jsou šeky, směnky, depozitní certifikáty, ale též i krátkodobé úvěry a ostatní krátkodobé cenné papíry). Tento trh nemá (na rozdíl od druhého) uvedené přesné místo, avšak tvoří jej síť bankovních ústavů, makléřů, kupců, prodejců či různých dalších zprostředkovatelů. Největší význam ze všech těchto hráčů na trhu mají ale banky, a to vzhledem k tomu, že disponují velkým množstvím kapitálu. Ten se nachází v různých formách a provádějí s ním všemožné operace (například REPO operace, i jiné).

Celkově mají subjekty na peněžním trhu nízké riziko, plynou z nich malé úroky, avšak jejich likvidita je relativně vysoká. Peněžní trh má nezastupitelné místo to, že zde dochází k přelivu velkého množství krátkodobého kapitálu. To lze samozřejmě regulovat, což dělá vždy centrální banka, která má na to odpovídající nástroje (stanovení základních úrokových sazeb, regulace pomocí REPO operací atp).

Finanční analýza (ve starší literatuře a nyní výjimečně též bilanční analýza) je specifická část analýzy zdrojů, což v praxi znamená, že se jedná o analýzu činností, v nichž primární úlohu hrají finance či peníze a čas. Cílem takovéto analýzy je odhalit silné a slabé stránky firmy, zjistit její výkonnost  a získané informace vyhodnotit tak, aby se z provedené finanční analýzy stal jeden z nástrojů sloužící k řízení podniku.

Z hlediska provedení lze finanční analýzu rozdělit na interní a externí, z hlediska zaměření pak na statickou, dynamickou a poměrovou finanční analýzu.

Makroekonomicky finanční analýza vyhodnocuje situaci států, regionu či celého odvětví průmyslu, což by měl být velmi důležitý ukazatel nejen pro politiky, ale i velké investory či managery velkých firem.

Rozdělení

Finanční analýzu lze rozdělit do dvou základních skupin na externí a interní, přičemž externí finanční analýza je taková finanční analýza, která je dělána pouze na základě veřejně známých informací. Základními informacemi tak jsou zveřejňované účetní a finanční informace.[9] Za příklad takovýchto informací lze považovat zejména údaje z finančních trhů, dále pak relevantní prognózy hospodářského vývoje a prognózy vývoje daného oboru. Druhou skupinou kalkulovaných údajů jsou očekávané změny, a to zejména měnových kurzů a vstupních produktů, které lze vysledovat pomocí makroekonomických prognóz či burza. Tento typ analýzy může být prováděn bez vědomí firmy, výsledky mohou být bez jejího vědomí také zveřejněny. Externí analýza je dělána pro potřeby bank, investorů, strategických partnerů či významných obchodních partnerů, může být prováděna i na žádost samotné firmy, aby získala představu, jakým způsobem působí na své partnery. Tento typ analýzy je ale zajímavý i pro makléře či konkurenci. U analýzy je důležité si uvědomovat, že se pracuje s ne zcela přesnými daty a její význam by neměl být přeceňován.

Interní finanční analýza je naopak dělána zevnitř firmy a analytikům jsou tak k dispozici veškeré účetní i jiné dokumenty, zejména pak finanční plán a veškeré statistické údaje. Do jejích závěrů se tak promítne prakticky celý chod firmy, včetně takových oblastí jako je např. hodnocení investičních příležitostí.[1] Závěry takové analýzy jsou určeny managementu firmy a jsou zapracovávány do řízení firmy.

Z hlediska ekonomické teorie jsou peníze takový statek, který v určité společnosti slouží jako všeobecně přijímaný prostředek směny (platidlo), tedy statek, pro který platí, že velká většina nepřímých směn v nějakém společenství se realizuje jeho prostřednictvím.

Peníze pomáhají obchodu při nenásobných hodnotách zboží: Například by se těžko realizovala barterová směna jednoho stolu za tři a půl židle.

V omezeném právním smyslu jsou peníze takovým statkem, který je definován zákonem jako tzv. zákonné platidlo. Konkrétní peněžní jednotka daného státu se označuje měna.

Funkce peněz

Nejdůležitější funkcí peněz je bezesporu jejich služba jako všeobecný prostředek směny. Kdokoliv si přeje směnit A za B, nemusí hledat jiného člověka ochotného směnit přesně totéž B za A, naprosto postačí prodat A na jednom trhu a za tyto peníze koupit na jiném žádané množství B. Všechny transakce jsou proto podstatně jednodušší.

To je však pouze jeden ze způsobů, kterým peníze usnadňují fungování hospodářství. Ještě důležitější vlastností peněz je skutečnost, že jednotlivým aktérům na trhu zásadně usnadňují ekonomickou kalkulaci. Peníze jsou totiž společným jmenovatelem, na který lze převést tak odlišné statky jako je lidská práce, surovinové zdroje, kapitálové vybavení a tak dále. Všechny tyto veličiny lze ocenit v penězích. Bez této kalkulace by podnikatelé nebyli schopni určit, který výrobní způsob je nejvhodnější, jaké množství a v jaké kvalitě má být vyráběno a tak dále, protože by nebyli schopni nijak porovnat vzácnost produkčních faktorů navzájem, ani by nebyli schopni rozpoznat, zda na trhu vůbec lze produkt se ziskem prodat. Obecně je jakákoliv vyspělá ekonomika bez peněz nepředstavitelná.

Další výhodou peněz je možnost druhou část nepřímé směny odložit na neurčito, není potřeba, jak je tomu v případě barteru, aby se prodej a nákup odehrál v jednom okamžiku. Peníze pak slouží jako dočasný uchovatel hodnoty. Je třeba podotknout, že peníze nemusí být zdaleka nejlepším způsobem uchování hodnoty, obvykle jím ani nejsou. Lidé však obvykle část svého bohatství drží ve formě peněz, protože je lze okamžitě proměnit v libovolný jiný statek, tato vlastnost se nazývá likvidita. Cílem držby takových peněžních zůstatků je především možnost okamžitě reagovat na nepředpokládané situace, peníze umožňují snazší přizpůsobení se měnícím podmínkám hospodářství.

A konečně ve vyspělých ekonomikách lidé nedrží veškeré své peníze ve formě hotovosti, ale zapůjčují je jednotlivým finančním institucím, které pro ně najdou vhodné investice. Tak je prosté spoření (pouhé hromadění) nahrazeno do značné míry spořením kapitalistickým, kdy peníze reprezentující minulé vytvořené hodnoty, jsou směřovány do rukou těm nejlepším podnikatelským záměrům. Taková koncentrace kapitálu umožňuje podstatně vyšší míru hospodářského růstu nesrovnatelnou tím, který pozorujeme v ekonomikách kladoucích překážky pohybu peněz a rozvoji finančního systému.

Finanční gramotnost je forma vzdělání, která nám umožňuje orientovat se ve všem, co je spojeno s financemi. V posledních několika letech se finanční gramotnost, konečně dostává do popředí a je uznávána jako nutná součást vzdělání.

O přínosu finanční gramotnosti již není třeba diskutovat. Nyní je třeba najít vhodný soubor znalostí, které by měl finančně gramotný člověk obsáhnout, způsob výuky a hlavně najít dostatečně kompetentního lektora. Po uznání finanční gramotnosti jako důležité součásti vzdělání je třeba udělat další krok – uvědomit si, že finanční gramotnost není pouze výpočet procentuální sazby a vedení domácího účetnictví. Největší přínos může mít pro absolventy ukázka návodů, jak se pohybovat na běžném finančním trhu s velmi podprůměrnou nabídkou produktů tak, abychom dosáhli nadprůměrně dobrých výsledků při práci s tvrdě vydělanými penězi. Učme se od lektorů, kteří již v praxi velmi dobré znalosti dokázali sami na sobě.

Finanční gramotnost

Financni gramotnost je forma vzdělání, která nám umožňuje orientovat se ve všem, co je spojeno s financemi. V posledních několika letech se finanční gramotnost, konečně dostává do popředí a je uznávána jako nutná součást vzdělání.

O přínosu finanční gramotnosti již není třeba diskutovat. Nyní je třeba najít:

vhodný soubor znalostí, které by měl finančně gramotný člověk obsáhnout,

způsob výuky a

hlavně dostatečně kompetentního lektora.

Po uznání finanční gramotnosti jako důležité součásti vzdělání je třeba udělat další krok – uvědomit si, že finanční gramotnost není pouze výpočet procentuální sazby a vedení domácího účetnictví. Největší přínos může mít pro absolventy ukázka návodů, jak se pohybovat na běžném trhu s velmi průměrnou nabídkou finančních produktů tak, abychom dosáhli nadprůměrně dobrých výsledků při práci s tvrdě vydělanými penězi. Učme se od lektorů, kteří již v praxi velmi dobré znalosti dokázali sami na sobě.

Vysoká škola finanční a správní o. p. s. (VŠFS)/The University of Finance and Administration je česká soukromá vysoká škola univerzitního typu s ekonomickým zaměřením. Hlavní sídlo univerzity je v Praze 10, další střediska jsou také v Mostě a v Kladně. Současnou rektorkou je RSDr. Bohuslava Šenkýřová.

Historie

1999 – Bankovní akademie a.s. a Synergo Group, a.s (později Appian Group, a.s., nyní Czech Coal a.s.) se staly zakladateli Vysoké školy finanční a správní o. p. s.[3] V témže roce získává od Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy státní souhlas působit jako soukromá vysoká škola. Členy správní rady se stali mimo jiné Antonín Koláček (předseda) a Peter Kovarčík[3]

2001 – regionální působení se rozšířilo mimo Prahu založením studijních středisek v Mostě a Kladně

2002 – uzavření smlouvy o spolupráci se City University of Seattle, USA

2003 – Kovarčíka ve správní radě nahradil Jiří Paroubek, ve funkci setrval přesně tři roky[3]

2004 – VŠFS se zapojila do programu Erasmus, European Credit Transfer System (ECTS)

2009 – VŠFS se stává první soukromou ekonomickou univerzitou v ČR

Finanční rizika jsou rizika spojená s finančními aktivitami. Risk management je disciplína, jež se zabývá rizikem. Riziko je měřitelná možnost, že situace v budoucnu bude jiná, než plánovaná. Cílem specialistů řízení rizik je udržet riziko v předem stanovené úrovni pomocí vhodných metodik a nástrojů a při této míře rizika se snažit maximalizovat zisk.

Dělení rizik

Kreditní riziko

Podrobnější informace naleznete v článku Kreditní riziko.

Kreditní (úvěrové) riziko se řadí mezi základní finanční rizika, neboť poskytování úvěrů je běžné ve všech sférách ekonomiky. Typickým příkladem úvěrového rizika je možnost nesplacení úvěru klientem či neuhrazení faktury odběratelem.

Operační riziko

Pod operačním rizikem se obecně rozumí možnost vzniku ztráty v důsledku provozních nedostatků a chyb. V úzkém pojetí lze za operační riziko považovat riziko plynoucí z operací firmy. V širokém pojetí spadají do této kategorie všechna rizika, která nelze přiřadit k riziku kreditnímu, tržnímu nebo likvidnímu. Podle definice Banky pro mezinárodní platby se sídlem v Basileji se pod operačním rizikem rozumí riziko ztráty vyplývající z nedostatečnosti nebo selhání:

vnitřních procesů

osob

systémů

externích událostí (např. přírodní katastrofy)

V rámci této definice je již zahrnuto riziko právní, není však obsaženo riziko strategické a reputační.